Jak vypadá šedá eminence? Asi jako Ivo Valenta, muž, který svůj byznys postavil na prostém hazardu. Výherní hrací automaty, loterie, ale také mobilní přenos dat a mnoho dalších aktivit sdružuje holding Synot, který právě Ivo Valenta rozvíjí i v zahraničí. Hazard je jinými slovy sázkou na nejistotu, a tím jeho podnikatelské aktivity vlastně začaly. V současné době sdružuje holding Synot více než šedesát firem a počet zaměstnanců po celém světě převyšuje dva tisíce.

Jaký je vlastně Ivo Valenta?
To musí posoudit lidé. Ale určitě jsem sám na sebe hodně přísný a tvrdý. Také po svých zaměstnancích požaduji, aby si uvědomili, že naše ambiciózní cíle nelze splnit za osm a půl hodiny běžné pracovní doby. V holdingu Synot však pracuje mladý, dynamický kolektiv, a to je dobře. Na druhou stranu se diference mezi mnou a ostatními lidmi prohlubuje, protože místo toho, abych se šel večer nebo o víkendu bavit, tak pracuji. Jsem v tomto ohledu jiný a to mě malinko vzdaluje od obyčejných lidí. O víkendu raději jedu do firmy nebo na jednání. Když si vzpomenu na začátky podnikání, kdy jsem strávil spoustu času za barem a bavením se s lidmi, tak dnes už mohu skutečně jen nostalgicky vzpomínat. Bohužel…

Chybí vám to?
Chybí a moc. Říkal jsem svým lidem, že si tady otevřu bar, kde budu normálně pracovat. Nedávno jsme koupili hotel v Trenčíně a dva měsíce jsem se celé organizaci soustavně věnoval a až nebezpečně mě to začalo bavit.

Jak vypadá váš den v zahraničí a když se vrátíte domů?
Doma jsem v Monaku. Žiji tam už skoro deset let a můžu vám říct, že když jsem tam, tak tam ze mě všechno spadne. V klidu spím, třeba i do devíti hodin. Mám tam klid, své přátele a lidi, se kterými se o byznysu nemusím bavit. Je tam zkrátka jiná atmosféra. Mám tam své aktivity, svůj největší šatník, protože po světě cestuji jenom s malou taštičkou.

Jak často přijíždíte do České republiky?
Do Česka přijíždím zhruba ve čtrnáctidenních cyklech. Pobudu zde tak tři čtyři dny, pak jsem dva dny v Praze a potom zase letím do Švédska, nebo na Ukrajinu. Neustále musím být v kontaktu se svými obchodními partnery, protože podnikání není jen o vytváření obchodních příležitostí, ale já musím s partnery hovořit a setkávat se s nimi. Stále musím být v povědomí. Partneři na vás mohou zapomenout a potom si myslí, že byznys jde dělat i bez vás. Člověk se navíc musí prezentovat i ve veřejném a kulturním dění.

Jak se cítíte jako rezident Monaka? Neberete to trochu jako zradu vůči domovu?
Určitě ne, jsem kosmopolitní člověk. Kde jsem déle než čtrnáct dní, tam se cítím jako doma.
Začnu se dívat kolem sebe, plánovat. Jsme součástí Evropy, takže je jedno, ve které zemi jste.

Kdy jste si naposledy zahrál a vyhrál jste něco?
Já nehraji a určitě bych na tom nezbohatl. Samozřejmě nechci také, aby hráli naši zaměstnanci. Je jediná výjimka, a to když za mnou do Monaka přijedou obchodní partneři nebo známí. Tam je prostě do kasína vzít musím. Ale sloužím v tu chvíli jen jako poradce, divák nebo průvodce. Hrát mě navíc nebaví. Domnívám se, že mám jistý adrenalin díky práci. A navíc mi vadí, že bych se měl postavit na druhou stranu rulety. Chci být raději na té příjmové straně.

Jak se díváte na problém patologických hráčů?
Tak určitě je toto podnikání spojené i s negativními stránkami, ale tak je tomu třeba i s prodejem alkoholu. My nemáme zájem na tom, aby závislí lidé hráli, sázeli či tipovali na našich zařízeních. Ale když nebudu dělat tento byznys já a zcela legálně, tak ho budou dělat jiní. Domnívám se, že jsme každý strůjcem svého štěstí a každý má v sobě nějakou záklopku a může své vůli poručit. Lidé hráli, hrají a budou hrát stále. My například nepodnikáme ve státech, kde je tato činnost zakázána. Ale moc dobře víme, jakým způsobem se zde hazard odehrává. Ještě donedávna platil zákaz výherních automatů v Polsku. Bylo tam sto tisíc automatů a různých zařízení načerno, stát to neměl pod kontrolou a pouze bujela šedá ekonomika.

Jaké byly začátky vašeho podnikání?
V době převratu v roce 1989 jsem si vytipoval některá místa, kde jsem si chtěl zařídit hospůdku. Podařilo se mi tehdy koupit dům, který byl v hrozném stavu, ale na dobrém místě. Vzal jsem si na něj úvěr a tím mé podnikání začalo. Potom jsem koupil asi za osm tisíc korun čistírnu peří v Kunovicích a tam jsme zřídili první bar s názvem Blanka. Existuje dodnes, přestože jsme jej před několika lety zcela zrekonstruovali. Prostě ho nemohu prodat. Potom jsem podnikal v potravinách ve Starém Městě. Tam jsme koupili dům na půjčku za dvě stě tisíc korun. Měl jsem obavu, abych je vůbec dokázal splatit. Dnes se to zdá úsměvné, ale tehdy jsme na dluhy nebyli zvyklí. Potom jsem si z Německa dovezl první dva hrací automaty a ruku v ruce se tato loterijní činnost s dalšími aktivitami natolik rozrostla, až jsme z rodinného podnikání dokázali vytvořit holding s ročním obratem několik miliard korun.

Kdy jste si uvědomil, že podnikání má smysl a zmizí obava z nesplaceného dluhu?
Tak obavu mám pořád, ale myslím tím tu zdravou opatrnost vyplývající ze stále bdící konkurence. Vidím, jaká impéria dokázali lidé za generace vybudovat. Zlom přišel podle mě v letech 1999 a 2000, kdy jsme všechny peníze investovali a věřili jsme, že když budeme mít štěstí, tak se nám musí dařit. Potom už jsem jenom sledoval, jak se na účtech objevují miliony.

Inicioval jste umístění sochy mnicha na náměstí v Hradišti.
Pro mě je to radostné téma a jsem rád, že se kolem mnicha strhla taková diskuse. Je to skvělý marketingový nástroj, který bychom nedokázali zaplatit. Já nejsem historik a ani se na něj nechci pasovat, ale jsem především obchodník a člověk, který musí vymýšlet neustále něco nového. Proto jsem přišel s nápadem, který vycházel z určitého zázraku, a má sloužit pouze jako symbol štěstí. Ovšem byla to voda na mlýn historikům a lidem, kteří ji začali trapně rozebírat. A že je podobná na Pia, že tady nepatří. Ale v konečném důsledku byl problém v tom, že někdo z místních nedostal na sochu zakázku.

Za jakým účelem vznikla Nadace Děti - kultura - sport?
Ve firmě se množily spousty žádostí o sponzoring či podporu. Proběhly schůzky, kde nám lidé prezentovali své požadavky, ale bohužel to byly žádosti, kterým jsme často nemohli vyhovět. Intuitivně jsme toho či onoho podpořili, ale bez nějakého klíče. Potom jsem navrhl, abychom dali vznik instituci, která se těmito věcmi bude zabývat. Vznikla nadace s určitým rozpočtem a žádosti o podporu putovaly právě tam. To byla první fáze. Ve druhé fázi jsme vstoupili do první ligy loterií, kde vzniká povinnost odevzdat určitou část výdělku na veřejně prospěšné věci. Takže to byl druhý důvod a navíc jsem chtěl věnovat potřebným i své soukromé finance.

Na co se nadace zaměřuje?
Hlavním cílem nadace je podpora regionálních aktivit, ale podporujeme i projekty po celé republice. Rozpočet nadace se průběžně podle úspěšnosti podnikání navyšuje, takže letos bude ve výši, která myslím potěší každého. A protože jsem se zamiloval do Slováckých slavností vína a otevřených památek, tak vznikne speciální grant. Podle určitého klíče budou rozdány dva miliony korun těm, kteří se akce zúčastnili. Od rodin s dětmi až po umělecké soubory.

Chystáte ještě kromě Slováckých slavností i jiné projekty?
Zamýšleli jsme se, kvůli čemu by lidé do Hradiště měli jezdit. Nad ulicí Vinohradskou je kopec Rochus, bývalý vojenský prostor, který patří městu. Chceme iniciovat vznik skanzenu s tématikou Slovácka. Městu jsme řekli, že jsme připraveni přispět částkou pět milionů korun. S určitostí vznikne obecně prospěšná společnost pro vznik skanzenu, která urychlí jeho výstavbu. Domnívám se, že tak za pět let by slovácký skanzen mohl přivítat své první návštěvníky. [mat]